Všežravý stát- 8. Zdanění jako legální loupež

Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.    

 8.     Zdanění jako legální loupež

Když někdo pod hrozbou násilí připraví někoho o věc nebo peníze, jedná se o loupež. Když ale stát pod hrozbou násilí připraví občany o peníze, jde o zdanění. Protože je to posvěceno zákonem, jde tedy o legální loupež. 

Daní je v podstatě každý příjem do státní pokladny, ať se mu říká třeba sociální a zdravotní pojištění, protože i za těmi stojí státní donucení a nikdo si nemůže vybrat, zda zaplatí nebo ne. Jestliže je občan zbaven svobodné volby, má jeho platba charakter daně. I clo je nakonec druhem daně placené státu.

Daňový systém se ve světě většinou vyvinul do podoby, která poplatníkovi znemožňuje mít přehled o tom, kolik na daních vlastně zaplatil. Zdálo by se, že stačí prohlédnout si svoji výplatní pásku. Jenže vedle takovýchto přímých daní platí ještě daně nepřímé - i když si koupí jen krabičku zápalek nebo pohlednici a při placení cigaret a lahve vína přibývá ještě spotřební daň, při koupi dováženého zboží i to clo. Kromě toho platí jako budoucí důchodce, platí jako eventuální nemocný a možný pacient, platí jako majitel nemovitosti, jako obdarovaný i jako dědic, platí za použití dálnice a kolek za podání úřední listiny.

Placení daní vyvolává nevlídné komentáře a snahu se jim vyhnout. Proto jsou u ministerstev financí populární daně nepřímé – ty schované v ceně zboží, jako je daň z přidané hodnoty nebo jinde ve světě daň z obratu. Vytáhnout z kapsy reálné peníze a dát je státu je přece jen něco jiného než zaplatit daň schovanou v ceně sklenice piva, letenky nebo jako správní poplatek.

 Když už je to tak, bude asi každý souhlasit s tím, že daňový systém by měl být spravedlivý a zároveň co nejjednodušší, a tudíž srozumitelný. Měl by také být efektivní a reagovat na změny v ekonomice. Neboli efektivní, laciný a spravedlivý a pružný. Jenže po letech jeho tvorby máme daňový systém nepřehledný, drahý, nespravedlivý a neefektivní. Zdravý rozum by si řekl, proč není možné dát dohromady pár nejlepších odborníků, kteří by takový systém byli schopni navrhnout a pak ho prostě zavést. Copak, jak říká Miloš Forman, jsme takoví blbečkové?

Jenže první, a hned nepřekonatelný problém spočívá v tom, že ony rozumné požadavky na daňový systém jsou ve vzájemném rozporu. Pokud má být systém spravedlivý, vyžaduje rozdílný přístup k jednotlivým daňovým poplatníkům. Zohlednit rozdíly mezi jednotlivci by znamenalo tady zvýhodňovat a jinde znevýhodňovat, těm ubírat a jiným zase přidávat, citlivě poměřovat, rozdělovat a přerozdělovat. To všechno by si vyžadovalo množství výjimek, aby se dosáhlo stejného zacházení s rozdílnými jednotlivci. Systém by nakonec mohl být považován snad za spravedlivý, ale rozhodně už nebude jednoduchý a pružný. 

Obdobně je tomu s efektivností. S jedinou výjimkou každá daň snižuje výkonnost, ekonomickou efektivnost hospodářského systému, protože ti, kteří jsou určitou daní zatíženi, se jí snaží vyhnout nebo nějakým způsobem svoji daňovou zátěž snížit. Tedy mění své ekonomické chování -  jako zdaňovaní pak dělají něco jiného a jinak, než by dělali, kdyby zdaněni nebyli. Spotřebovávali by jiné zboží nebo v jiném množství anebo by více spořili nebo investovali. Každá změna ekonomického chování způsobená daněmi má negativní dopad. Protože nezdaňovaný jedinec by použil svých zdrojů, svých znalostí, svého času, a všeho ostatního pro vlastní cíle v jiné kombinaci a v jiném množství. Čím vyšší zdanění, tím také je větší motivace zdanění se vyhnout a teorie tvrdí, že naopak snížení daní přinese do rozpočtu celkově větší sumu vybraných peněz.

Školním příkladem důsledků zdanění byly dopady daně z oken, která kdysi existovala v Anglii – výsledkem byly domy s minimem okem. Poplatníci raději žili v polotmě. Naši předkové, kteří měli platit daně z komínů, tzv. podýmné, zase raději vypouštěli kouř děravými střechami. 

 Přece jen však existuje jedna daň, která nemění chování poplatníků, a tedy by nezpůsobovala ekonomické ztráty. Dokonce by se dal díky ní celý daňový systém redukovat právě na tuto jednu jedinou daň a celý by ho tvořil jeden zákon o několika paragrafech na jedné stránce textu. Takovou daní je daň z hlavy. V případě této daně poplatník žádnou změnou pracovního výkonu nebo změnou spotřeby nemůže svou platbu ovlivnit. Jeho ekonomické aktivity nebo neaktivity, spoření, příjmy nebo spotřeba, by neměly na výši daně žádný vliv. Neboli by se ekonomicky choval stejně, jako kdyby zdaněn nebyl. Vznikl by efektivní, jednoduchý a srozumitelný daňový systém

Přijetí takové jedné jediné daně, zrušení celého spletitého, neefektivního daňového systému a ještě zvýšení celkového blahobytu všech se zdá být tak rozumné, že je s podivem, že už dávno nebyl zaveden. Jenže je tu nepřekonatelná překážka v podobě jiného požadavku na daňový systém, totiž požadavku sociální spravedlnosti. Systém sestávající z daně z hlavy je považován za naprosto nespravedlivý – různí jednotlivci, bohatí i chudí, a ti, kteří k majetku přišli dědictvím a zase ti, kteří nezdědili nic, a proti nim zase ti, kterým bylo umožněno špičkové vzdělání, a naopak ti, kteří se museli živit od mládí  - ti všichni tak různí by platili jednu stejnou daň. Takže taková daň nikdy zavedena nebude. Pravda je, že na konci své vlády se o to v Británii pokusila Margaret Thatcherová – v té chvíli ještě právě netušila, že právě tím došla na konec své vlády.

Dosažitelným maximem je pak údajně kompromis mezi efektivností a spravedlností. To by ovšem předpokládalo, že spravedlnost daňového systému je dosažitelnou metou – pokud se částečně vzdáme efektivnosti. A naopak, pokud se vzdáme částečně spravedlnosti, může být systém údajně relativně efektivní. Ale žádná podoba sociálně spravedlivého systému není známa, a návrhy, jak jej dosahovat se zakládají přinejlepším na domněnkách. Žádná měřítka pro spravedlnost neexistují. Zdaňuje-li se podle majetku, pak je zřejmě nespravedlivé, aby byl stejně zdaněn ten, jemuž spadlo do klína dědictví, a ten, který se vypracoval sám od nuly. Nebo může být spravedlnost založena na požadavku, aby každý platil daně na základě užitku, který má z veřejných statků.  Za policejní služby by pak platil úzkostlivý člověk s nízkým příjmem víc, než bezstarostný boháč. Jiný přístup navrhuje, aby každý platil podle své platební schopnosti; pak by ovšem policii platil bezstarostný boháč, zatímco úzkostlivý chuďas, který sklízí užitek, by neplatil nic. To lze také sotva označit za spravedlnost. 

Výsledkem všeho úsilí je pak dosahování spravedlnosti za cenu jiných nespravedlností a jediné, čím si můžeme být jistí je, že přicházíme o ekonomickou efektivnost. Nikdo není zdaňován jinak než ostatní kvůli pohlaví, rase, přesvědčení, náboženské nebo politické víře, a to je asi tak všechno, co lze na půdě sociální spravedlnosti reálně dosáhnout. Jenže po sociální spravedlnosti je voličská ´poptávka´, které se snaží politické strany vyhovět. A tak je výsledkem mnohého úsilí a stálých oprav a vylepšování daňového systému, aby se stal efektivnějším, spravedlivějším, jednodušším a pružnějším, že není ani pružný, ani efektivní, ani spravedlivý a už vůbec ne jednoduchý.

Všechno je to zčásti proto, že sledují čtyři vzájemně se vylučující cíle. To je možné znovu díky vlastnostem většinového hlasování, kdy je jednou schválena výjimka sledující zvýšení spravedlnosti, jindy sledující zjednodušení zákona a ještě jiná výjimka mající za cíl ekonomickou efektivnost. K tomu se přidávají politické zájmy schvalovatelů a zájmy lobbistů.  Výsledkem je komplikovaný daňový systém, který ochuzuje všechny.  Na počátku devadesátých let měl zákon o dani z příjmu deset tisíc slov a slovo ´výjimka´ se v něm vyskytlo šedesátkrát. O třináct let později měl osmdesát tisíc slov a slovo ´výjimka´ se vyskytla dvě stě šedesátkrát.

A i kdybychom začali znovu s čistým stolem a od nuly, dopadlo by to podobně anebo úplně stejně. Ale to samé mají jinde – americké daňové zákony mají téměř čtyři milióny slov a díky nejrůznějším slevám a výjimkám téměř polovina lidí neplatí žádné přímé daně. 

Jediné, co se s daňovým systémem asi dá dělat, je snižovat míru jeho škodlivosti, což znamená snižovat míru zdanění. Snižování zdanění na jedné straně vede ke zvyšování ekonomické efektivnosti a zároveň snižuje plýtvání veřejnými penězi – méně daní znamená méně veřejných peněz. A stejně tak i rozsah korupce, protože odstraňovat korupci znamená omezovat příležitosti ke korupci. Stejně jako omezit byrokracii zase znamená omezit rozsah vybírání a přerozdělování veřejných peněz. Celkově jde o jeden balíček příčin a následků, které se jmenují zdanění, veřejné peníze, korupce, byrokracie. Zdanění je pak na začátku toho všeho.

 Proto se znovu ukazuje, že všude, kde to je možné, má rozhodovat sice omylný, ale své vlastní cíle vlastními prostředky sledující jednotlivec. Jednotlivec, který udělá všechno možné pro to, aby omylů udělal co možná nejméně anebo co nejrychleji omezil jejich následky. 

 Prvním krokem ke všemu ostatnímu je, že voliči – daňoví poplatníci budou vědět, že daně jsou legální loupeží a že jim stát téměř polovinu jejich příjmů tak či onak sebere. A podle toho pak snad budou volit ty politické strany a politiky, kteří jim nabídnou omezení legálního loupení.