Všežravý stát - 9. Skupiny organizovaného sobectví

Ekonomie bývá obviňována z preference individuálního sobectví, ačkoliv tím, co škodí skutečně, je organizované skupinové sobectví - ať si lobbisté říkají Asociace nebo Svaz či Komora.

1.       

            9. Skupiny organizovaného sobectví 

            Prapůvodní lobby asi skutečně vznikaly někde tam dole v hotelových halách, kde lobbisté čekali na vlivné politiky, až vstanou od snídaně nebo od něčeho jiného - anebo až zkrátka vstanou. Pak se politici mohli dozvědět, že jejich rozhodování je předmětem upřímného zájmu třeba výrobců kartonážních šiček nebo dovozců kávy či majitelů heren. Oslovený politik jim začal věnovat pozornost poté, když mu lobbisté vysvětlili, že jeho zájem a zájmy jejich lobby jsou totožné.

Nynější zájmové skupiny se od původních lobbistů liší jen tím, že se v hotelových halách pohybují výjimečně. Ostatně na místě samém nezáleží, protože všechno ostatní mají společné: ti i oni usilovali a usilují o ovlivnění veřejného rozhodování ve svůj prospěch.

V ideálním případě by zákon neměl přinášet někomu nebo některým prospěch, ale měl by pouze  vymezovat pravidla pro svobodnou volbu.  Ve skutečnosti zákony jsou navrhovány s tím, že mají přinášet konkrétní výsledky. Neboli mají měnit, ovlivňovat, řídit to, co by ponecháno samo sobě dopadalo jinak. Ideálně by měly zlepšovat postavení všech, a přinejmenším alespoň  většiny. Pokud by ale zájem lobby byl v souladu se zájmem většiny, neměla by  důvod k existenci. Neboli lobbisté fungují tehdy, když se snaží prosadit zájmy menšiny – tou menšinou jsou oni.

            Politici jsou ovšem voleni jako představitelé sociálních, politických a ekonomických zájmů svých voličů. Nikoli skupin lobbistů. Pokud jejich rozhodování  ovlivňují lobbisté, znamená to, že příslušníci dané lobby získali volební hlasy navíc. Tím je ale porušen prvotní demokratický princip, podle něhož má každý občan jeden hlas.  Ale lobbisté usilují právě o to, mít víc než jeden hlas. Během volebního období mohou mít tolik hlasů, kolikrát ovlivní ve svůj prospěch politiky.

Produkce veřejných statků, zdanění a přerozdělování a také možnosti politiků a státních institucí ovlivňovat postavení jednotlivých sociálních skupin, vede k tomu, že politici mají moc zajistit a opevnit monopolní postavení lobbistů v oblasti jejich zájmu. Pokud se zájmové skupině podaří získat monopolní postavení, dosáhne na monopolní zisk. Monopol obecně získává větší zisk tím, že produkuje méně, a za vyšší ceny. Tím, kdo získává, je pouze lobby a politici, kteří pomohli prosadit její zájmy.  Všichni ostatní ztrácejí.  Ti všichni ostatní jsme my. Získáváme méně, ale za vyšší ceny, protože byla omezena naše svoboda volby.

Základním krycím manévrem prosazování skupinových zájmů je předstírání, že jejich zájem je zájmem veřejným. Proto zdůrazňují zájmy spotřebitelů, zákazníků, veřejnosti a všech ostatních. Právě takto argumentují nejrůznější Svazy, Komory, Sdružení, Asociace – od Komory daňových poradců až po Svaz průvodců po pražských památkách třeba (možná ještě neexistuje, ale nepochybně se už hledá kancelář). Cílem je ovšem omezit konkurenci vlastní skupině tím, že budou klást další a další překážky ke vstupu do svého byznysu. To vše pod záminkou ochrany jejich zákazníků. 

Ta starost o zájmy těch ostatních vlastně znamená, že členové zájmových skupin se chovají jaksi jinak než právě všichni ti ostatní, kteří sledují vlastní cíle vlastními prostředky. Přece už sama organizace a fungování konkrétní zájmové skupiny si vyžaduje určité náklady - logicky vzato se tedy zájmové skupiny snaží přesvědčit veřejnost, že vynakládají své soukromé prostředky na to, aby mohly sloužit veřejným zájmům. Ve skutečnosti samozřejmě právě tak jako všichni ti ostatní sledují pouze vlastní cíle.

K tomu existuje ještě ´lobby uvnitř lobby´, kdy aparát a činitelé, kteří lobby organizují a řídí, ji využívají pro sledování svých užších zájmů . Tady často stačí jen předstírání, že hájí zájmy dané lobby, a to pro členy nějakým viditelným gestem – organizací porady, semináře, školení, rozesláním informačního materiálu  -  s následujícím vybráním příslušných poplatků.  Vrcholným číslem každé ´lobby uvnitř lobby´je dosažení povinného členství všech podnikajících v daném byznysu -  a tedy povinného placení členských poplatků té které Komoře nebo Svazu.  A vedení lobby a její aparát tak může hospodařit se zajímavými částkami – Stomatologická komora s povinným členstvím hospodaří celkovými ročními příspěvky ve výši zhruba třiceti pěti miliónů korun. S tím už aparát Komory může pohodlně a nerušeně existovat.

Při argumentaci pro uzákoněnou regulaci lobbingu, se uvádějí nejprve obligátní „zahraniční zkušenosti“. Na „zahraniční zkušenosti“ lze napasovat skutečně všechno, ačkoliv jsou často jenom tím, co už se těm zahraničním lobbistům povedlo, zatímco ti domácí o to teprve usilují.

Dalším seriózně se tvářícím argumentem je, že lobbisté poskytují zákonodárcům informace, které sami zákonodárci nemají, a tím že přispívají k vylepšení zákonů. Jenže lobbisté mají zájem jen na takovém „vylepšení“ zákona, které bude sloužit jejich prospěchu. Vynakládají určité úsilí, mají s tím spojené náklady a ty mohou mít smysl jen tehdy, jestliže jim přinesou dodatečný prospěch.

Nepochybně mají lobbisté převahu informací, které ochotně  poskytnou. Samozřejmě ale jen ty vybrané. Je jasné, které to budou. Samotná kvalita nebo nekvalita toho kterého zákona je samozřejmě naprosto vedlejší. Z hlediska lobbistů je a musí být „kvalitní“ jenom takový zákon, který jde vstříc jejich skupinovému zájmu. Skutečně kvalitní zákon, který neurčuje výsledky hry, ale pouze její pravidla, je pro zájmovou skupinu naopak zcela ´nekvalitní´. Takové zákony je nezajímají. A kdyby nebyly jiné zákony než ty, které určují obecná pravidla hry, neexistovaly by ani lobby. 

Za vrcholný kousek lobbingu je třeba považovat jejich souhlas se sepsáním zákona regulujícím lobbismus. Jestli ta iniciativa dokonce nepřišla přímo od nich. Obsahem zákona má být povinná registrace lobbistů. Registrovaní lobbisté by měli mít za povinnost hlásit, s kým z politiků, poslanců nebo ministrů se sešli. Stejně tak i druhá strana by měla mít za povinnost hlásit a zaznamenávat všechny své schůzky pracovní a nepracovní, ale i to, s kým byl dotyčný senátor nebo primátor o víkendu na golfu nebo bramborové brigádě. Jistěže budou zákon lobbisté upravovat a vylepšovat sami – však mají o věci samé skutečně nejvíce informací -  a jistě se přitom budou válet smíchy. Na náš účet ovšem.

Zvláštním by se mohlo zdát, jak to organizacím skupinového sobectví stále vychází, i když všude a vždy je výsledkem jejich činnosti obohacení sebe a těch svých. Jejich úspěšnost je prostě dána tím, že přináší velmi koncentrovaný prospěch pro malou skupinu a malé náklady pro nás ostatní.

Ekonomie bývá obviňována z preference individuálního sobectví, ačkoliv to není tím, co škodí – už proto, že se ve své podstatě ani nejedná o sobectví, ale prostou nemožnost jednotlivců znát cíle, prostředky, nápady a zvláštní znalosti těch ostatních. Tím, co škodí skutečně a všude, je skupinové sobectví. A tedy i lobbing. Ať už občasný nebo profesionální anebo i zákonem regulovaný, ať si lobbisté říkají Asociace nebo Svaz či Komora.

K dříve popsaným vlastnostem většinového hlasování a dále ke skutečnosti, že hlasující poslanec nebo člen vlády či parlamentu jedná především podle svého osobního zájmu se tak přidává deformující vliv lobbistických skupin. Kolektivní rozhodování o veřejných zdrojích hlasováním je tedy deformované trojnásobně – paradoxem většinového hlasování, osobními zájmy hlasujících - a nyní jsme přidali i vliv lobbistů. Pak už je divné se divit, že přináší výsledky, jaké přináší.

Zájmové skupiny a lobbisté jsou dalšími z těch, kteří brání rozšíření prostoru pro individuální svobodu. Prvním krokem pro jejich omezení je zase vědět, co jsou zač, oč jim jde a co nám všem způsobují.